Arnold Classic Europe 2012

aneb Trip to the Madrid

Vítám Vás u malého fotoohlédnutí nejen za mojí účastí na letošním evropském Arnold Classic, ale také za mojí první cestou do španělské metropole Madridu. Po poměrně studeném Polsku i ochlazení u nás jsem se těšil, že se na jihu ještě letos trochu ohřeju.

Sraz reprezentace, jsme jako obvykle měli v Praze na Letišti Václava Havla, a tak jsme se ve čtvrtek ráno pomalu začali scházet v odbavovací hale terminálu 2.

Po nezbytné a obvyklé fotografii celého týmu

jsme se usadili na palubě Airbusu A-321 a rychlostí 750 km/hod ve výšce 11200 metrů, letěli vstříc španělskému dobrodružství

Po úspěšném přistání nás přivítalo sluníčko, teplo a všeobecný madridský ruch. A pro mě i první příjemné překvapení - přímo pod letištní halou má konečnou stanici Metro! To by bylo něco, pro pražský taxikáře :-)

První mé španělské kroky vedly rovnou do centra Madridu, protože jsem měl hotel přímo na nejrušnější ulici Gran via. A bylo opravdu na co se dívat. Všude samý ruch, lidi, úžasná architektura, taxíky a kulturisti. Jen tak, na pár metrech, jsem potkal Borise Prihradského a Sergeje Šelestova.

Po ubytování a krátkém odpočinku bylo na čase vydat se do Madrid Areny, kde měla probíhat prezentace závodníků. V hale panoval mírný zmatek a celkový mumraj, naštěstí byla přístupná váha i výškoměr. Jsa si vědom problémů s mojí výškou a váhou, potřeboval jsem co nejrychlejší kontrolu. A stejně jako před týdnem v Polsku, jsem nebyl v limitech. Buďto kilogram hmotnosti dolů. nebo 2 milimetry výšky nahoru. Druhá varianta se zdála být snažší, poprosil jsem tedy kamaráda Jardu Paseku a státní trenérku Zdenu Razýmovou o akci, zvanou skřipec.

Na konec jsem se do limitů vešel a konečně mohl začít cukrovat. A cukroval jsem celý zbytek prezentace. A cukroval jsem celou cestu metrem na hotel. Pravda, jak Racio drobí, vypadalo to jako v pohádce O Jeníčkovi a Mařence, jako bych si schválně drobil na zem, abych mohl najít případně cestu zpět :-) Protože se už setmělo a energie bylo dosti, bylo na čase vyrazit do víru nočního velkoměsta. A mám pocit, že lidí ještě přibylo a ve světlech neonů se hemžili jako mravenci.

Na pouliční umělce jsme si ve velkých městech už zvykli, ale v centru Madridu jsou doslova na každém kroku. A ne ledajací, někteří by s přehledem vyhráli různé talentmánie a jim podobné soutěže...

V noci jsem spal jako miminko a rano mě překvapilo, že v Madridu svítá cca o hodinu a půl pozěji, než u nás. Takže jsem pořád koukal na hodinky, přitom v klidu cukroval a psychicky se chystal na semifinále. Ale jaké nastalo překvapení, když po namazání a rozcvičení přišli rozhodčí, že nás je na semifinále jen 5 závodníků, proto se dnešní program mužského fitness ruší a budeme závodit až zítra. Na jednu stranu jsem byl spokojen s jistým finálem, na druhou stranu mohli jsme to celé odzávodit už dnes, navíc jsme měl tak skvělou barvu... Ale člověk musí být flexibilní a tak jsem se mohl alespoň podívat na úspěšné vystoupení Báry, Vlaďky a Vojty. No a taky si pochodit Expo, zatím tedy ale bez ochutnávek nabízených vzorků suplementů. Tak jsem alespoň šel omrknout nějaký profíky. Hlavně jsem si přál vyfotit se s Ronnie Colemanem...

Večer už jsem jen odpočíval a i přes poměrně halasný noční život na Gran Via spal jako zabitý. Konečně nadešel i pro mě den D. Zatejpoval jsem rameno i zápěstí a jal se na pódiu pořádně rozcvičovat na volnou sestavu.

Hala najednou začala šumět a kde se vzal, tu se vzal, stál v zákulisí hned vedle mě sám velký Arnold Schwarzenegger. Dostalo se mi té cti, podat si s ním osobně ruku, takže další z přání Madridského tripu jsem měl splněno.

Program soutěže konečně začal šlapat podle plánu, zkontroloval jsem ještě formu se Slávkem a čechošpanělem Martinem a hurá na finálové porovnávání

Těsně před naším vyhlášením byl na pódiu zase Arnie, aby splnil ještě jednu formalitu pro fotografy

aby se mi v zápětí splnil sen poslední. Konečně medaile na poli světového fitness...

Spokojen s výsledkem a přecpán vzorky proteinů a tyčinek z Expa jsem se usadil do hlediště a sledoval všemožné vystoupení a exhibice a čekal na soutěžní klání reprezentačních kolegů a kolegyň. A měli to opravdu těžké. Nejen kvalitou závodníků, ale především obsazenost jednotlivých kategorií doslova brala dech. Vždyť 34 soutěžících v kategorii nad 100 kg nemá obdoby! Jednak je tam pódiový rozhodčí téměř nemohl směstnat a měl jsem i obavu o nosnost pódia, vždyť tam bylo určitě ke čtyřem tunám živé váhy :)

Závody skončily, byla to velkolepá podívaná ve všech směrech, pro mě navíc s životním úspěchem. Spokojen s medailí na krku a s plným břichem jsme se s některými členy výpravy vydali prozkoumat místní vyhlášenou ZOO a také proslulé Museo del Prado a Královský palác.

A co bylo dál? Kulturistická klasika. Večer vypuklo nezřízené obžerství :) Od místní speciality smažených kalamár v bagetě, přes různé druhy šunky a salámů, až po čokoládu a zmrzlinu. Ještě, že na letišti váží jen zavazadla a ne lidi :) Druhý den, po procházkovém rozloučení s Madridem, jsme pohodlně přistáli v Praze a ani naše pověstná D1 ze mě úžasné dojmy z velkého Trip to the Madrid nevytřásla :)