Rozhovor s fotografem Jaroslavem Trnkou

Při své práci rozhodčího Svazu kulturistiky a fitness České republiky, se setkávám nejen se závodníky, jejich trenéry, funkcionáři a rozhodčími, ale velmi často po mé pravici či levici sedí fotografové. Tito muži, skrytí za objektivy svých fotoaparátů, jsou velmi důležitá součást jak soutěží, tak i našeho sportu vůbec. Vždyť bez nich bychom neměli možnost téměř online sledovat právě probíhající soutěž, či aktuální přípravu našich sportovců. Jedním z takových vzácných lidí, je mistr svého oboru, cestovatel, modelář a milovník krásných žen a dobrého vína Jaroslav Trnka. Několik všetečných otázek jsem mu položil po skončení pohárové soutěže Grand Prix Fitness 2012 ve Vyškově.


- Jarku poprosím Tě o stručné představení sebe sama

Ahoj Luboši.  Doma mě od mala učili, že mám pozdravit, poděkovat a raději mlčet. Tak ti teda pěkně děkuji!

 

- Kdy jsi v sobě objevil talent fotografa?

Talent snad ani ne, spíš bych to zpočátku nazval zálibou 13.letého kluka, která zesílila v bezuzdné nadšení studenta VŠ, aby se pro třicátníka, ze strachu před pádem v pouhou rutinu, stala odreagováním a odpočinkem. Cítím, že bych někdy raději kreslil a maloval, jenže pro nedostatek času a nadbytek zájmů jsem pokroku vděčný za tuto "zkratku".



- Co nejraději fotíš a proč?

Na to se mi také nechce odpovídat jednoznačně. Dřív bych asi řekl lidské tělo a nelhal bych tou odpovědí ani dnes. Jak se ale zvolna poznávám, zjistil jsem, že potřebuji tu a tam změnu. Je to pochopitelné. Začátkem sezóny se těším na každou soutěž, jenže když se to stejné opakuje víkend co víkend, tak už počítám týdny do konce a koukám po něčem jiném, abych si to koukání na svět přes hledáček nezprotivil. Letošní potápění se žraloky a focení světa korálových útesů je toho dokladem.  



- Proč je v okruhu Tvého zájmu právě kulturistika a fitness?

Co si budeme nalhávat Lubo. Oběma nám výrazně mění rozhled tloušťka podrážek a oba jsme vyrůstali ve stejné době. Klukům se líbí holky jenže holkám muži. Ve videu se zrovna točívaly akční filmy s Arnoldem a opuštěné sklepy se měnily v amatérské posilovny. Pro kluka z předměstí bylo tehdy přirozené, že začal zvedat činky? Někteří u toho vydrželi déle jiní krátce. Já jsem si nakonec uvědomil své limity a přestal věřit nesplnitelným snům. Po letech vlastního potu mi zůstal obdiv a úcta k lidem, kteří se přinutí bojovat s přirozenou leností a nedostatky genetiky a jsem rád, že s nimi mohou spolupracovat.




- Jaký je Tvůj nejzajímavější zážitek z fotografování?

Nedělám si samozřejmě žádný žebříček, nahonem mne ale přece jen jedena komická situace napadá. Fotil jsem tehdy v Guineji roční holčičku v mámině náručí. Obloha už potemněla a já tedy chtě nechtě musel sáhnout po blesku. To děvčátko má na všech záběrech prstíky v uších. Neznala blesk ani fotoaparát, ale dobře věděla, že po záblesku přijde ohlušující hrom, tak se na něj připravila.



- Představil by jsi nám fotografie, o kterých si Ty osobně myslíš, že se opravdu povedly?

Jsou snímky u kterých záleží jen na správném nasvícení a expozici, z jiných dělá jedinečné nápad. Jindy se ti třeba povede chytit něco, co už se nebude nikdy opakovat a jen to cvakneš, víš že to je ono. Já ten pocit zažil před deseti lety v tropické Americe, kdy už se slunce nořilo do vln, právě doběhla vlna a proti mě vyběhl klučina s míčem. Padl jsem rychle na kolena a ono to vyšlo. Ten snímek se pak dostal i do desítky nejlepších záběrů v soutěži National Geographic. Tehdy tam soutěžilo přes  tři tisíce záběrů.

Rok na to  jsem vyfotil zbědovaného paviána připoutaného místo talismanu k zadní ose nákladního vozu, jak se dívá skrze sklopenou postranici jako z vězení a měl jsem pocit, že lepší fotku už nikdy neudělám.

Poslal jsem ji do dalšího ročníku stejné soutěže a zcela zapadla. Nuže, jak vidíš, na tom, co si myslím já, nezáleží. Každý vnímáme jinak a mnohdy rozhoduje spíš správné načasování a pořádný ranec štěstí.
Další můj oblíbený snímek zachytil až kýčovitým způsobem most zlatníků ve Florencii. Ten záběr vypadá, že byl pečlivě připraven, ve skutečnosti ale vznikl během úprku na místo odjezdu autobusu. Slunce právě zapadalo a po druhé straně mostu kráčel chlapec s černošskou dívkou a psíkem. Zaujal je zlatem západu zalitý most, zastavili se a já sebou praštil ve vteřině na zem, rychle přenastavil expozici, rozhlédl se kolik aut z které strany jede a v neskutečně malém průzoru to na první dobrou zachytil, zatímco se políbili a pokračovali.


Spoustu neobvyklých záběrů mám třeba z tropické afriky, ale to by bylo na mnohem delší povídání. Jindy jsem si připadal jak v Hitchkokově hororu, když jsem procházel plážemi do nedohledna plnými racků. Byli plaší a vzlétli jakmile jsi se k nim přiblížil. Obletěli za děsného nadávání několikametrový oblouk a zase si sedli. Procházel jsi tím ptačím mořem, které se před tebou otevíralo a z druhé strany zase hrozivě zavíralo. To se fotí vážně těžko. Potřebuješ několik racků správně rozmístěných a zaostřených v popředí a pár set tisích komparzistů rozmatlaných za nimi, ale nakonec se to, myslím, docela, povedlo.



- Jak vnímáš své kolegy okolo Tebe, taktéž skryté za objektivem, čili konkurenci?

Skryté kolegy nevnímám a často žel ani ty neskryté. Na ronnie.cz se snažíme dostat získaný materiál co nejrychleji ke čtenářům, mívám tedy plné ruce práce nejen s focením, ale i s úpravami a tvorbou galerií. Nevím, zda jsou pro mne skutečnou konkurencí, každý fotíme pro jinou společnost a konkurují si tedy spíše ty. Atmosféra je ale rozhodně přátelská a třeba se Zdeňkem Dryjákem z Muscle and Fitness jsme se několikrát vydali fotit společně. S Michalem Rudzinskim jsme si zase onehdá v Maďarsku hodinu před půlnocí vyplakali oči nezadržitelným smíchem. Byla to taková psychická obrana před jistou smrtí vyčerpáním na soutěži která trvala bez přestání od 9 hodin.



- Jaký poklad držíš v ruce, když zaznamenáváš svět kolem sebe?

V současnosti máš na výběr především mezi značkami Canon a Nikon. Nemám vůbec rád to dělení na dva tábory. Já si kdysi řekl, že C je správně. Zdeněk nedá dopustit na Nikon a také udělal dobře. Kluci z Eastlabu, pokud vím, používají oba. Já už mám třetí lauf této značky a neměnil bych. Nakonec dobrou fotku dělá vetší měrou sklo a v těch má Canon o dost větší výběr.


- Jak a kde hledáš inspiraci pro svá díla?

Rád se dívám a chytám okamžiky za paty. Málokdy mám vše promyšlené do posledního detailu. Líbí se mi přirozené situace a na místě se pak soustředím na vyvážení kompozice. Je skvělé když se ti podaří najít si něco, co spojuje model s prostředím. Tělo je tvárné a tvar je pro mne inspirativním pojítkem. Snad právě proto nejsem velkým zastáncem ateliérových fotografií, zdají se mi často nepřirozené a bez atmosféry. Pasovky bych asi fotit nemohl. 



- Chtěl bys něco vzkázat čtenářům svých článků a konzumentům Tvých fotografických děl?

Fotografie je soběstačný vyjadřovací prostředek, potřebuje-li být okecávána, asi nezasluhuje být ukazována. Snímky čtyřobratů nebo povinných póz nejsou žádným uměním. Namnoze je to boj s nedostatečným a nerovnoměrným osvětlením a neustále se měnící scénu, prostě čiré řemeslo. Nedělám si tedy iluze, že by takovou práci nemohl dělat někdo jiný. A kromě toho, lidé na moje fotografické reportáže ze soutěží pravděpodobně koukají proto, aby na vlastní oči porovnali možnosti soupeřů, protože z mé hlavy v nich nebývá nic. Hlavním vývozním artiklem zde zůstává rychlost. Nuže měl bych jim tedy popřát rychlé připojení a kvalitní monitor.




Dovol, abych Ti závěrem tohoto krátkého rozhovoru poděkoval nejen za pár slov a profesionální výtvory z Tvé fotografické dílny, ale i za skvělou atmosféru, entuziazmus a dobrou náladu, kdykoliv se potkáme.
Děkuji Ti, přeji ti hodně štestí v osobním, pracovním i fotografickém životě a brzy na shledanou...

Děkuji Luboši bylo mi potěšením. Zlom vaz v Polsku.